Mariin sen

• Choreografie: Petr Zuska
• Hudba: Cesare Pugni, Camille Saint- Saëns
• Kostýmy: Roman Šolc
• Světelný design: Daniel Tesař, Petr Zuska
• Délka: 25 min.
• Počet tanečníků: 5
• Světová premiéra: 19. 5. 2002 - Pražský komorní balet

Dále na repertoáru:

Balet Národního divadla v Praze (2005), Balet Lotyšské Národní Opery v Rize (2007), Balet Národního divadla v Brně (2008), West Australian Ballet (2009), Balet Jihočeského divadla (2012)

Marie Taglioni byla jednou z nejvýznamnějších osobností světového baletu první poloviny 19. století. Pro snivou melancholii, elegantní lehkost a éterickou grácii svého tanečního projevu byla zbožňována na všech předních scénách Evropy od Londýna po Petrohrad. Stala se bezesporu královnou romantického baletu.

Marie Taglioni však nebyla pouze virtuózní balerínou a skvělou umělkyní, ale především velice sensitivní lidskou bytostí. To dokazuje právě jeden z jejích snů, který jsem si dovolil převést do jevištní řeči. Jedná se vlastně o značně bizarní propojení dvou slavných baletních čísel. Jedním je Grand pas de quatre, ve kterém Marie po boku dalších tří balerín té doby sama tančila druhým pak Umírající labut‘, sólová dámská variace, která však vznikla až léta po Mariině smrti. Celá tato surrealistická a vlastně do značné míry věštecká snová vize jakési transformace či metamorfóz jednotlivých situací a aktérů je plná nadsázky, ale i zemitého humoru, křehké poetiky, i silného sexuálního podtextu, jehož orientace navíc není vždy úplně jasná.

Každopádně nám paní Marie Taglioni posílá svědectví o neohraničitelném labyrintu lidské duše, nezávislé na čase, kultuře a módě. A přitom všem se na nás usmívá.

Foto: Roman Sejkot, Pavel Hajný